V našem seriálu k 30. výročí založení klubu jsme si dnes k rozhovoru pozvali mimořádnou Hráčku. Ano, píšeme to schválně s velkým “H”. Nejde totiž o nikoho jiného, než Elišku Zieglerovou, která si ale hlavní renomé vydobyla ještě pod dívčím jménem Jonáková.
Eliška začínala svoji kariéru v tréninkové skupině žáků na ZŠ Chalabalova. A už na svém prvním tréninku doslova uhranula tehdejšího trenéra, Ondru Fridricha, když suverénně přeskakovala a přehrávala všechny, včetně kluků, kteří korfbal už nějaký ten měsíc hráli.
Dravost a rychlost kombinované s přesným zakončením a neprostupnou obranou, to je to, co vždycky zdobilo Eliščinu hru. Nejen díky těmto vlastnostem se stala historicky nejlepší střelkyní Korfbal klubu Brno, ale také kapitánkou trojnásobných šampionů ČR, bronzovou medailistkou z Mistrovství světa i Mistrovství Evropy a v neposlední řadě také vynikající trenérkou mládeže.
Eliško, kdy jsi vlastně začala hrát korfbal? Při jaké příležitosti?
Korfbal jsem začala hrát v roce 1997, kdy mě kamarádka Mirka Koláčná pozvala na trénink s tím, že se si tento sport musím zkusit, že mě určitě bude bavit. A měla pravdu, baví mě až do teď.
Co si vybavíš, když se řekne “korfbal” – vzpomínky, zážitky?
Určitě se mi nejvíce vybavují moje korfbalové začátky, kdy se vše točilo kolem zábavy, přátelství a výkonnost nebyla ta nejdůležitější.
Ty jsi mimo jiné dlouholetou oporou reprezentace a hrála jsi i za juniorské výběry. Kdy jsi začala svoji reprezentační kariéru? A jaké byly tvé začátky v reprezentaci?
No, tak to už je docela dlouho. Do reprezentace jsem se dostala asi v 16 letech, takže to už nějaký ten pátek bude. Začátky jsem si užívala hlavně díky tomu, že jsme hodně cestovali a poznávala jsem nová místa.
Ty ale nejsi jen hráčka, ale působíš řadu let jako trenérka. Kdy jsi s trénováním dětí začala a jaký je tvůj největší trenérský úspěch?
Trénovat jsem začala už v juniorském věku, kdy jsem prostě chtěla pomáhat sportu, který mám ráda, a v době kdy byla potřeba každá pomocná ruka. Což mi u současné generace tak trochu chybí. Pokud se jedná o úspěchy, trénuji hlavně ty nejmladší kategorie, kdy je pro mě nejdůležitější, že se děti korfbalem baví a výsledy jsou na druhé koleji. Takže beru jako úspěch to, že děti u korfbalu dokážu udržet a hlavně, že se na tréninky těší.
Není žádným tajemstvím, že jsi jedna z nejrychlejších hráček v celém českém korfbalu. Máš na svoji rychlost nějaký tajný recept, speciální přípravu?
To je docela vtipná otázka :-). Pokud se jedná o speciální rychlostní přípravu tak tu jsem měla naposledy někdy v 17 letech, kdy jsem dělala atletiku, které mi dala základy správné techniky pohybu. Jinak se denně věnuji sportu v jakékoliv jeho formě, což mně svědčí víc než jen drilovat korfbal.
Máš nějaké předzápasové rituály?
Rituály žádné nemám, maximálně se trochu rozběhám, rozstřílím, ale žádné speciality nemám.
Jaký typ hráčky jsi? Raději útočíš nebo bráníš?
Mě hra baví naprosto na každém postu, ať hraju jako střelec, pod košem nebo v obraně, ale asi jako každý hráč jsem ráda, když mi to tam padá.
Jaký je tvůj nejlepší osobní úspěch v korfbale?
Rozhodně si nejvíc cením 3. místa v roce 2010 na ME v Rotterdamu. To byl nezapomenutelný zážitek, zejména co se týče divácké kulisy.
A teď nějaké drbíky. Co ty a korfbalové vztahy?
Asi není žádným tajemstvím, že jsme s Jirkou měli na podzim 2019 svatbu :-).
No tak to jsme doufali, že se dozvíme trochu víc, ale nevadí… Máš nějaká tajná přání, kterých bys chtěla ve své kariéře dosáhnout? Nebo jsi už dosáhla?
Myslím, že moje tajná přání jsou pomalu u konce :D. Chtěla jsem se podívat na Světové hry do Birminghamu, ale vzhledem k tomu, jaká je aktuální situace ohledně pandemie a jak se velké akce odsouvají, tak nevím, jestli se mi tento sen podaří ještě uskutečnit.
V brněnském týmu patřilo vždy duo sester Jonákových k těm nejnebezpečnějším zbraním. Jak to vypadá, když hraješ ve čtyřce se Štěpánkou? Doplňujete se nebo si naopak nemůžete přijít na jméno a hádáte se jako normální sestry?
Já jsem se Štěp nikdy moc ve čtyřce nehrála, ale když už se nám to podařilo, tak si myslím, že jsme si na hřišti rozuměly. Takže mi přijde škoda, že jsme nedostaly více příležitostí hrát spolu.
Díky moc za rozhovor, Eliško.
A na závěr rozhovoru ještě video o tom,
Nejnovější komentáře