Tento díl z našeho seriálu věnujeme dalšímu z úspěchů brněnského korfbalu, tentokrát trochu pozapomenutému. Znovu se vrátíme do 90. let k akci, která měla minimálně v korfbalových začátcích vynikající zvuk a prestiž – turnaj EUCK (European University Championship in Korfbal), tedy mistrovství Evropy univerzitních týmů. V roce 1997 tento turnaj pořádala univerzita v Utrechtu. A brněnský korfbalový tým vystupující pod hlavičkou Masarykovy univerzity na tomto turnaji k překvapení všech zvítězil.
Turnaje EUCK měly zejména na přelomu tisíciletí své osobité kouzlo. Nešlo při nich prvořadě o mimořádné sportovní výkony, ale o setkání a zábavu studentů spojenou s korfbalem. Ostatně, několik z těchto turnajů se konalo i v ČR (namátkou 2001 v Hradci Králové a 2002 v Chomutově) a všichni účastníci na tyto akce vzpomínají s velkou nostalgií. Ačkoliv se turnajů účastnila i holandská a belgická univerzitní družstva, většinou v jejich řadách nehráli špičkoví hráči z nejvyšších soutěží, nicméně mnohá družstva určitě měla kvalitu srovnatelnou s tehdejší českou nejvyšší soutěží.
Brněnský tým, který v té době existoval sotva pár let a vlastně fungoval první rok po sloučení a propojení dvou brněnských klubů – KC Brno a Technika Brno, měl ve svých řadách celou řadu vysokoškolských studentů z několika brněnských univerzit. Slovo tedy dalo slovo a vytvořil se tým, který byl de facto složen výhradně z prvoligových hráčů, včetně reprezentantů Katky Rašovské (dnes van der Bunt), Moniky Röderové (Strašákové) a Jitky Pflégrové (Dvořákové). Takže družstvo mělo nepochybně korfbalovou kvalitu. Navíc trenérskou výzvu přijal Kuba Duchaň, takže na turnaj v nizozemském Utrechtu vyrazil tým s veškerými předpoklady předvádět kvalitní korfbal. Ale hráči tam jeli si hlavně akci společně užít, dobře si zahrát, ale se i pobavit.
Tým jel ve velmi limitované sestavě omezené podmínkami, kdy za 1 družstvo museli nastupovat výhradně studenti dané univerzity, kteří mohli být doplněni o max. 2 hráče z jiné univerzity. Brněnský tým byl v tomto ohledu lehce omezen, protože většina kluků studovala VUT, většina holek zase MU. No, nicméně pravidla byla „lehce ohnuta“ a tým složený z 5 dívek (Katka Rašovská, Jitka Pflégrová, Markéta Koláčková, Monika Röderová a Oli Šanderová) a 5 kluků (Martin Jansa, Michal Markvart, Petr Hýžďal, Zdeněk Rutar a Petr Schneeweiss) + trenér Kuba Duchaň vyrazil společným autobusem s dalšími 2 českými týmy do Holandska.
Na turnaji se utkalo celkem 24 univerzitních týmů z Nizozemí, Belgie, Polska, Anglie, Skotska, Walesu, Německa, Turecka a Maďarska. Českou republiku pak zastupovaly hned 3 univerzitní týmy – Brno, Olomouc a Plzeň.
Turnaj byl ze strany organizátorů skvěle zabezpečen, přesto podmínky hráčů byly zejména kvůli vysokým nákladům poměrně spartánské – spalo se v tělocvičně na zemi, jedlo se v kantýně haly a z vlastních zásob z domova. Jak je ale z dobových snímků patrné, hráčům to rozhodně nevadilo…
Cesta k vítězství
Ačkoliv pamětníci této akce už těžko dávají dohromady vzpomínky na turnaj, díky korfbalových archívům se nám po troše detektivní práce přece jen podařilo dohledat výsledky z turnaje. Ostatně brněnskému úspěchu se tehdy věnoval nejen korfbalový zpravodaj, ale také časopis vydávaný čtvrtletně IKF. A zpráva probleskla tehdy i v novinách a na teletextu České televize.
Hned na úvod turnaje čelil brněnský tým velké nepříjemnosti, když se asi po několika minutách hry vážně zranila Monika Röderová a s potrhanými vazy v koleni pro ni turnaj skončil. Zbylá čtveřice dívek tedy věděla, že musí celý zbytek turnaje odehrát bez střídání.
Přes tuto úvodní nepříjemnost Brno nejdříve ovládlo základní šestičlennou skupinu, když nejdříve deklasovalo Lancaster (UK) 10:0, Erasmus (NL) 6:2, Marmaru (TUR) 7:1, Aachen (DE) 10:2 a Twente (NL) 5:2. V semifinálovém souboji s největším favoritem celého turnaje se brněnští studenti utkali s domácím celkem z Utrechtu. K velkému překvapení všech a po heroickém výkonu celého týmu, za který by se nemuseli stydět ani ve finále české nejvyšší soutěže, zvítězil brněnský celek velmi těsně 3:2 a postoupil do finále turnaje.
V něm na ně čekalo další z překvapení turnaje, polská Varšava, která nečekaně zdolala v druhém semifinále belgický Leuven. A v tomto duelu už byli přece jen favoritem Brňáci, kteří si i přes počáteční nesnáze nakonec se soupeřem poradili, zvítězili 6:3 a urvali tak vítězství v celém turnaji.
Bylo to poprvé a také naposledy, kdy český tým na akademickém mistrovství Evropy zvítězil. A v historickém kontextu je to jediný titul mistrů Evropy, který jakýkoliv český korfbalový klub nebo reprezentační tým kdy získal.
Vzpomínky účastníků
Byť už je to skoro čtvrtstoletí od vítězného tažení brněnského univerzitního týmu turnajem EUCK, zkusili jsme vydolovat z paměti některých účastníků pár vzpomínek. Odvahu pátrat v paměti tentokrát měli Markéta Koláčková-Skalíková, Michal Markvart a Martin Jansa.
Co se ti jako první vybaví, když se řekne turnaj EUCK v Utrechtu 1997?
Markéta: Dávná minulost. Úspěch, který nikdo z nás absolutně ani náhodou nečekal.
Michal: Parádní akce s ještě parádnějším koncem.
Martin: Titul z mistrovství Evropy! Vzpomínky na celý život. Měli jsme silnou sestavu z těch nejlepších brněnských korfbalistů, kteří studovali v Brně na vysoké škole + trenér Kuba Duchaň. Náročný program přes den i večer a spaní na karimatce na hale. O úspěchu se psalo v českých novinách a dokonce i na teletextu České televize!
Turnaje EUCK byly hodně specifické akce. Spaní v tělocvičně, jídlo, kde se dalo… Sranda, pařby, pohoda… Ale taky trenér Kuba, který do Holandska nechtěl jet jen za zábavou, ale za dobrým výsledkem… Tak jak to vlastně bylo? Jak jste to tehdy vnímali vy, bylo to víc o zábavě nebo o sportovním výkonu?
Markéta: Určitě jsme chtěli oboje, ale když se na turnaji dařilo, tak se výlet změnil v boj o výsledky.
Martin: Měli jsme krátce po spojení týmů KC a Technika, takže jsme byli nabuzeni trenérem Kubou Duchaněm a jeli vyzkoušet kouzlo prvního velkého turnaje. Věděli jsme, že Holanďani a Belgičani budou mít hodně silná družstva, ale chtěli jsme zabojovat o co nejlepší umístění a nejenom zapařit.
Vzpomeneš si ještě na soupeře (stačí státy a počet) a třeba na jejich herní kvalitu?
Michal: Na soupeře ze základní skupiny si už moc nepamatuju, ale semifinále jsme hráli s domácím týmem a finále s Poláky.
Martin: Už je to dlouho, ale přehráli jsme družstvo domácích i Belgičany a ve finále porazili Poláky. Turnaj nám herně vyšel a pohár jsme si zasloužili.
Nějaké vzpomínky na finálový (nebo jiný) zápas?
Markéta: Jen to, jak jsem nemohla uvěřit, že jsme opravdu vyhráli.
Michal: Za celý dvoudenní turnaj jsme měli odehrát asi 7 zápasů, proto se hrálo na strašně krátký čas, asi jen 2×10 minut, finále pak na 2×15. Takže záleželo na každém koši, protože konečné výsledky byly hrozně nízké. V semifinále jsme toho dokonale využili. Utrecht byl hrozně silný a v normálním zápase bychom ho pravděpodobně neporazili, ale v těch několika málo minutách jsme šli do vedení a pak to prostě udrželi – vyhráli jsme jen 3:2. No a ve finále to bylo podobné, akorát tam jsme měli přece jen víc ze hry a vyhráli jsme o 3 koše.
Martin: Ve finále jsme porazili Poláky 6:3 a skromně musím říct, že se mně dařilo a 3 koše tam padly. No a pak už oslava titulu ve sprše hned po zápase (pivo v plechovkách nám už došlo, tak jsme další odkoupili od dalších družstev). A následná cesta autobusem do ČR společně s družstvy z Olomouce a Plzně.
Otázka hlavně Markétu: Hned v prvním zápase se zranila Monča a turnaj jste museli odehrát ve 4 holkách. Dalo se to nebo jste byly na hraně se silami?
Markéta: Jak jsem už řekla, obecně si moc věci z minulosti nepamatuji, ale jak se znám, minimálně já jsem určitě na hraně se silami byla. Zřejmě to ale nebylo na výsledku tolik znát, jinak bychom nevyhráli.
Brno tehdy v české lize nijak neoslňovalo – hráli jsme ve středu tabulky. A i když na turnajích EUCK nehráli špičkoví holandští hráči, přesto holandské studentské týmy nebývaly vůbec špatné. Jak se Brnu zadařilo takový turnaj vyhrát? V čem bylo to kouzlo?
Martin: Řekl bych, že to bylo týmové kouzlo, dřeli jsme do úmoru, neustálý tlak od trenéra s vytříbenými akcemi, které jsme pilovali na trénincích i na večerních postgames (než jsme si ustlali karimatky v hale, makali jsme do poslední minuty).
Markéta: Myslím, že jsme to netušili sami. Ale na turnaji byla hlavně družstva ze zemí, kde je korfbal běžným sportem, a tak možná opravdu postavili univerzitní mužstva z „normálních studentů“, protože oni, na rozdíl od těch našich, v tělocviku byli zvyklí hrát korfbal.
Oproti tomu my byli všichni sice asi průměrní, ale zato ligoví hráči vyrovnané kvality. Nikdo nám to „nekazil“. V Brně dlouho fungovaly souběžně dva konkurenční kluby, což bylo na české poměry nezvyklé. A když se sloučily, byla hráčská základna dvojnásobná než jinde. Navíc hráči Techniky byli z velké míry právě vysokoškolští studenti, kvalita týmu vyslaného na EUCK byla tedy na úrovni ligového týmu. Možná jsme překvapili i jiným stylem hry, hodně pohybu, dobrá fyzička, více donášek, méně střelby z velké vzdálenosti, která je holandskou doménou. To zase bylo dáno naší sportovní minulostí – hodně hráčů se stalo korfbalisty po ukončení basketbalové kariéry.
Brno na akci vyrazilo pod hlavičkou Masarykovy univerzity, ale tým doplňovalo pár lidí z VUT (povolení byli 2 z jiné univerzity, my jsme tuším na tajno měli Janzika s falešným potvrzením v MU). Bylo to ale vlastně krátce po sloučení klubů Techniky a KC. Jak moc jste byli sehraní a připravení na tento turnaj? Byla vůbec nějaká speciální příprava nebo se prostě jelo?
Markéta: Za tu krátkou dobu jsme moc sehraní nebyli, ale žádná rivalita mezi hráči Techniky a KC nepanovala, byli jsme jedna parta z Česka, která táhla za jeden provaz. Na rozdíl od zahraničních týmů jsme se při nominaci hráčů projevili tímto malým „podvodem“ jako „správní Češi“, ale připadalo nám, že když se jedná o univerzitního studenta, zase takový podvod to není. Navíc my jsme na rozdíl od Holanďanů nemohli vzít do týmu jen tak nějakého studenta z univerzity, u nás nikdo jiný než kluboví hráči korfbal v životě nehrál. Holek jsme poctivě vzali jen 5 a pak jsme díky tomu turnaj museli odehrát ve čtyřech. I v tom měly zahraniční týmy lepší pozici, měly většinou větší zázemí hráčů.
Martin: Trenér Kuba Duchaň nasadil speciální tréninky, protože jsme byli nový tým i v rámci klubové soutěže. Moc dlouhá příprava nebyla, ale makali jsme a měli i trochu toho štěstíčka….
A ještě jedna tradiční otázka na závěr: Co byste popřáli brněnskému korfbalu do dalších 30 let?
Markéta: Kvalitní týmy, štěstí ve hře a hlavně chuť (si) hrát.
Martin: Stále nové mladé korfbalisty a korfbalistky, hodně úspěchů jak v mládežnických soutěží tak i nejvyšší dospělé soutěži. Schopné lidi, kteří se budou o budoucnost v Brně starat a taky více peněz od státu…
Díky moc vám všem za rozhovor.
Nejnovější komentáře