Za Brno hrály vždycky nejlepší holky v republice. Odvážné, ale troufnu si říct, že pravdivé tvrzení. Ostatně bývaly doby, kdy jich v nejužším výběru seniorské reprezentace bylo z Brna tolik, že ani nemohly hrát zaroveň všechny na hřišti. 8. díl našeho seriálu věnujeme jedné z hráček, které toho (nejen) v brněnském i reprezentačním dresu odehrály opravdu hodně. Hráčce, která se jako jedna z mála může pochlubit skalpem Belgie a stříbrnou medailí z mistrovství Evropy – Petra Škrobová.
Petro, kdy jsi vlastně začala hrát korfbal? Při jaké příležitosti?
Někdy v polovině 90. let byla na mé ZŠ na nám. Svornosti předváděčka korfbalu, které se účastnila česká a holandská reprezentace. Tam jsem viděla poprvé Ondru Fridricha s dlouhým pramínkem vlasů a pohybem všude. Jako hráčka basketu jsem měla možnost si hodit na koš po konci zápasu. Pak chodila Jitka Pflégrová myslím s Ondrou a dělali nábor. Na nábor přišlo snad 50 lidí, ale nakonec jsem zůstala jen já, Gabča Adámková, Renata Pospíšilová a to je asi všechno. Byla jsem v osmé třídě a bylo mi 14. To byl můj první kontakt s korfbalem.
Jaké jsou tvé nejlepší vzpomínky, když si vybavíš korfbal?
Nejlepší vzpomínky? Já jsem to cítila vždycky tak, že jsme byli parta, brala jsem všechny jako moji druhou rodinu. Přišla jsem do brněnského Áčka, když tam hrála Jitka Pflégrová, Kačka Rašovská, Lenka Fröhlichová, Jana Srbecká, Lucka Zimová, Kačka Ševelová, Monča Röderová, Ziška nebo Irča Mužíková. No a kluci, „tři bratři“ a různá věková kategorie: Hýžda, Janzik, Vašek a druhý trojka Franjo Kvítek, Jirka Tvrdoň a Michal Jansa. Starší pání byli Bady, Drago, Michal Markvart, Kozlík. Hodně dalších určitě. No chtěla jsem tím říct, že já začínala a stará garda končila a nikdo moc mezi nebyl.
Jo a ty nejlepší vzpomínky – prostě parta. Stáli jsme za sebou na repre, v zápase, prostě všude. Nic jsme na sebe nepráskli a když byl průšvih, tak pro všechny. Kolikrát jsme byli na repre na soustředku, pár jedinců zůstalo na diskotéce do rána, druhý den jsem stejně s Martinem Žákem vyhrála střeleckou soutěž… To si zapamatuju už na furt.
Ve Španělsku na Mistrovství Evropy skončil náš tým byl druhý. Porazili jsme Belgii! Ta parta byla neskutečná. Proto se vyhrávalo, protože jsme drželi spolu. Já to tak cítila. Byly jsme tam tři velký kámošky, říkali nám „volnoběžky“. Myslím si, že jsme si tak nějak dělaly všechno po svém, tak proto… Klára Zábojová, já a Veru Candrová.
Navíc z mého pohledu v repre byly v té době dvě velké osobnosti – Martina Tauchmannová a Martin Vaculík. Oba výborní hráči, chytří. Martin byl neskutečnej, v obraně v útoku, další takový byl pro mě už jen Jirka Podzemský.
Kdy jsi začala svoji reprezentační kariéru? A jaké byly tvé začátky v reprezentaci?
Popravdě si to už přesně nepamatuji, ale bylo mi kolem 16–17, když jsem začala hrát za věkovou hranici do 19 let a pak postupně dál. Začátky? No byla jsem vždycky celou moji „kariéru“ tak nějak mezičlánkem mezi věkovými kategoriemi. Když jsem začínala v juniorské repre, tak v těch kategoriích končil Ivo Kracík, Lizoňová, Marky z Děčína, Radka Prokůpková. Klasika, bavila mě obrana a v útoku jsem se schovávala, kde to šlo.
Působila jsi taky jako trenérka. Kdy jsi začala svou trenérskou kariéru? Jaký byl tvůj největší trenérský úspěch?
Trenérskou kariéru jsem asi nikdy pořádně nezačala. S Jirkou Ježkem byl nějaký pokus se podílet na trénování Áčka kolem roku 2006. Pak až asi vloni dorost. Největší úspěch, je když vidím, jak se někdo snaží si změnit techniku střelby, podle toho, jak si myslím, že je to správně. Brno nikdy moc neřešilo techniku, a proto podle mě nikdy nemělo extra střelce mezi klukama. Holky, to bylo jiné. Proč to tak je netuším. No a k trénování – jsou to nervy a je to super, když se vyhraje. Pořád si nemyslím, že všichni mají na to trénovat a být dobrý trenér. Obdivuju Kubu a všechny trenéry od prťat. Fakt to není nic jednoduchého, když nevíš dopředu kolik přijde lidí, musíš mít různý varianty. Pak, když je cvičený složitý, stojí to za psí štěk. Mě nikdy nebavilo dělat furt to stejný, ale je to prostě nejjednodušší. Takže tak no…
No a největší trenérský úspěch je porazit Budějky, kdykoliv, v jakékoliv věkové kategorii.
Tvoji hru vždycky zdobila rychlost a celková dobrá fyzická vybavenost. Mělas nějakou speciální fyzickou přípravu?
Fyzická příprava? Nesnáším běhání, nenávidím to, nebaví mě to a nikdy nebude. Miluju plavání, kolo, lyže, bohužel to se ke korfbalu moc nehodí. Takže jo, před MS v Jižní Africe, Tchajwanem nebo před jinou větší akcí jsem makala a chodila běhat. Na slunku ve 30 stupních, to bylo fajn. Ale nikdy ne v zimě.
Měla jsi nějaké předzápasové rituály?
Rituál? Hodit a dát penaltu. Po třicítce jsem si začala mazat lýtka báječnou hřejivkou, zkuste to a uvidíte, jak je to parádní. V repre jsem vždycky zpívala hymnu. Akorát když stál vedle mě Klofi (David Lesák z Kolína), tak jsem spíš mumlala, protože zpíval tak bohově, že to nešlo.
Jaký typ hráčky jsi byla?
Šlo to trochu s věkem – nejdřív obrana, pak když máš věk kolem 20–23, jsi střelec. Pak postupně víc a víc nahráváš na šance. Poslední dobou jsem byla hodně na asistentovi, v důležitých zápasech nahrávala klukům na koše, nebo spíš šance. V porovnání s holkama jsem taky bývala častěji na doskoku.
Jaký je tvůj nejlepší osobní úspěch v korfbale?
Největší úspěch bylo jednoznačně 2. místo na ME v roce 2002 a vítězství nad Belgií. V JAR 1998 to bylo 3. místo na světe s repre do 23. No, a pak vyhrát ligu nad Budějkama. Nejlepší zápas byl pro mě paradoxně prohraný zápas s Portugalskem na Europa Cupu, kde jsem dala spoustu košů, ale nestačilo to.
Za celou kariéru jsi hrála se spoustou spoluhráčů. S kým se ti kdy nejlépe hrálo?
Jednoznačně Štěpa. Nemám k tomu moc víc co říct. Je chytrá, ví kam běžet a neuhnat se, hraje chytře a bavilo mi ji nahrávat na šance. Trhlej Ivan a Honza byli taky celkem v pohodě. Ivan je zvláštní týpek, ale měla jsem ho ráda, jakoukoliv podělanou střelu chytil, a to bylo moc důležitý. Jeho nervové vypětí kolem mi nevadilo. Nebaví mě typy hráčů, kteří hrají stylem oříznout se schválně o někoho a dát koš a vidí v tom nějaké umění. Štěpa si šanci vypracuje sama a umí utéct ve stylu „Pojď sem! Kam jdeš?“. To neumí jen tak někdo.
Proč jsi už ukončila svoji aktivní hráčskou kariéru? A plánuješ někdy nějaký návrat?
No a konec byl kvůli vyhřezlé plotýnce a pokračování tedy už nikdy nebude. Už ani nevím, jak je to dlouho, myslím, že 4 roky. Dorazila jsem se ve finále proti ČB, to si pamatuju dost živě.
Tak to nás samozřejmě moc mrzí a hlavně držíme palce, aby záda trápila co nejméně. Ještě než skončíme, je něco v tvé korfbalové kariéře, k čemu by ses ráda vrátila?
Ještě bych dodala, že jsem na několik let opustila Brno a šla hrát za Kolín a Budějky, když mě Brno nejvíc potřebovalo. Ale já si šla za svým cílem vyhrát ligu. To mě mrzí, ale tehdy jsem se tak rozhodla a nelituju toho.
Díky moc za rozhovor.
Nejnovější komentáře