Když někdo v brněnském korfbalu začne mluvit o Vláďovi Ježkovi, asi málokdo bude vědět, o kom je řeč. Když se ale řekne „Vašek“…
No, možná teď prozrazujeme starodávné tajemství, které mělo navždy zůstat pohřbeno pod písky času, ale Vašek je opravdu vlastním jménem Vladimír. A ta přezdívka se s ním táhne už od dob, kdy s korfbalem začínal. A to už je opravdu dávno :-).
Jak a kdy se vlastně kluk z jihočeské Soběslavi ke korfbalu dostal a jaká vlastně byla z jeho pohledu korfbalová devadesátá léta, si můžete přečíst v našem druhém dílu letošního výročního seriálu.
Vašku, ty jsi původem ze Soběslavi. Tak trochu přemýšlím, jak jsi vlastně ke korfbalu v Brně přišel (nebo korfbal k tobě)?
Korfbal za mnou přišel v roce 1990 v podobě náborového letáku vylepeného ve výloze u šalinového uzlu v Brně na hlavním nádraží. A já jsem pak přišel za korfbalem do školní tělocvičny na Arménské v Bohunicích, protože jsem to měl asi tři minuty od bytu. Do Brna jsem přišel přes Prahu za studiem a nějak jsem tady uvízl…
Co si jako první vybavíš, když se řekne korfbal v Brně v 90. letech?
Výběh na boskovický hrad. Z toho mám noční můry ještě teď :o) (výběh na uvedenou zříceninu byl postrachem prvních soustředění KC Brno – pozn. redaktora)
A samozřejmě taky Kubu Duchaně, se kterým jsem jednu dobu probíral korfbal v každé volné chvilce a který mě vlastně nasměroval i k tomu, že jsem kromě hraní začal i trénovat.
Vidíš, Kuba vlastně dotlačil k trénování i mě. No, a jak vlastně vzpomínáš na sloučení KC Brno s Technikou Brno (tzv. Severkou)? Jak k tomu tehdy vlastně došlo? Ty jsi u toho rozhodnutí byl celkem blízko, ne?
Tuším, že v průběhu roku 1994 jsme si s Dragem pohrávali s myšlenkou, že bychom sloučili oba brněnské kluby. V Technice jsme našli spřízněnou duši Stoupu (Petr Stodůlka – pozn. red.) a nakonec se vše povedlo ke spokojenosti všech. Myslím, že to byl logický krok, jak posunout brněnský korfbal dál. A to nejenom sportovně, ale i organizačně.
Dal bys ještě dohromady jména hráčů z A-týmu z konce 90. let? S kým se ti nejlíp hrálo?
Z konce devadesátých let už ne, to už jsem nehrál. Ale po spojení s Technikou jsme hrávali v sestavě: Kačka, Jitka, Irča, Móňa, Markétka, Bady, Džany, Šnek, Hýžďa, Majkl, já.
A nejlíp se mi určitě hrálo ve čtverce s Jitkou, Irčou a Hýžďou – tam jsem o sobě věděli snad i poslepu.
po 20 letech na hřišti zase spolu v brněnském B-týmu a pořád dávají o generaci mladším protihráčům slušnou sodu.
Měl jsi nějaké oblíbené nebo naopak neoblíbené soupeře?
Rád jsem hrál proti Českým Budějovicím, Hradci Králové a Havířovu. Neoblíbená pro mě byla Praha.
Co vlastně chybělo Brnu ke špičce v 90. letech? Makali jsme na trénincích, byla i dobrá parta. Ale v dospělých to na medaile nestačilo. Proč?
Tak tady nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Je tam ale asi více faktorů. Tím nejpodstatnějším asi je, že šlo vždycky hlavně o dobrou partu a zábavu a výsledky byly až na druhém místě. Další dle mého názoru je to, že hned na začátku došlo vlastně k rozdělení brněnského korfbalu, a tím se nemohl naplno využít potenciál možné širší členské základny. A další fakt je ten, že jsme neměli až tak výrazné individuality, jak top kluby té doby. Ale možná je to úplně jinak 🙂
Jaké akce, ať už korfbalové nebo nekorfbalové, jsou z těch 90. let pro tebe nezapomenutelné?
Z korfbalových jsou to určitě „maxíky“ a soustředka. A z nekorfbalových je to každoroční korfbalový odjezd po maxíku k nám na chatu a příjemně strávených pár dní u Lužnice.
Dovolím si otevřít malé trenérské okénko – Jak vzpomínáš na rok 1996 a zisk mistrovského titulu dorostu, který jsi tehdy trénoval.
Jasně – sestava: Peťa, Ondra, Cholavson, Gabča, Kačka, Luvřel, Martin, Alice, Věrka, Gabča – první titul Brna vůbec.
Sešel se skvělý tým, kterému sice po prohře v prvním semifinále s Kolínem nikdo moc nevěřil, ale já s Janzíkem jsme jim na dvou trénincích dali do těla a do druhého semifinále jasný úkol – postup do finále. A během první půle bylo smazané šestikošové manko z prvního zápasu a další příděl na sebe nenechal dlouho čekat. Finále bylo v Chomutově proti Praze. Nervy drásající zápas se šťastným koncem pro nás. Dodnes si pamatuju, jak říkal mladým Pražákům na chodbě jeden Kolíňák: „To máte v kapse, oni na velkým hřišti neumí hrát.“
Byl jsi jedním z prvních korfbalových rodičů, jejichž děti začaly hrát korfbal. Teď už hraje korfbalových dětí docela dost – kromě tvých dětí jsou to třeba Rutarovi, Cholavovi, Terka Skalíková… Přemýšlel jsi někdy, proč tak málo dětí z korfbalových manželství hrálo korfbal?
Spousta korfbalových rodičů začínala s basketem a ten i upřednostnili při výběru sportu pro své děti. Navíc tady donedávna nebyly pro děcka v korfbalu takové možnosti trénování, jako jsou teď.
Kdyby se dal vrátit čas, doporučil bys něco v začátcích korfbalu (nejen v Brně) udělat jinak? Je něco, čeho ti bylo nebo je líto, co se týče korfbalu?
V Brně se určitě více věnovat mládeži. A celorepublikově daleko více propagace na všech možných frontách.
Líto? Je, ale až poslední rok. Je mi líto všech dětí, které by chtěly trénovat a hrát, ale díky současné situaci nemohou. Doufejme, že je tato doba neodradí a už brzo se zase všichni potkáme pod „proutěnými“ koši.
Co bys popřál brněnskému korfbalu do dalších 30 let?
Hodně dětí a hodně nadšenců, kteří se o ně budou starat. Skvělou partu a pořád dobrou náladu. Pak přijdou i sportovní úspěchy. A pokud se něco nepovede, tak mít stále na paměti památná slova Ivana Hlinky: „… hlavně se z toho neposrat …“
Nejnovější komentáře